Mám slabost pro hororový žánr. Tato skutečnost je patrně spojená s mým dětstvím, protože nejlépe přeci každému chutná zakázané ovoce. Těm krásně hranatým VHSkám, na které jsem se nesměl koukat, zkrátka nikdy nešlo odolat. Problémem je, že tento z historického hlediska pokleslý druh žánru vystřílel všechny ostré už dávno. Současný trend sází především na hromady mrtvol, hektolitry rudé malinovky, omílání zombie tématiky nebo na recyklaci stokrát přežvýkaných hororových franšíz typu Halloween (1980). Asi jediný, kdo mi svým přístupem přijde v současnosti jiný a do určité míry originální, je režisér Ari Aster, který chápe, že práce s atmosférou je u hororu klíčem k úspěchu. Před pár týdny mi však svitla nová naděje. Do distribuce prý dorazil film, o němž někteří skálopevně tvrdí, že jde o hororovou událost desetiletí! Ne, nejde. Z mého pohledu bublina velmi rychle splaskla. I tak se ale na ten údajný zázrak v krátkosti podíváme, neboť vyložený průšvih to není ani náhodou.

Ano, vezmu to dnes svižně a článek ani nebudu dělit do jednotlivých kapitol. Ne, že by nebylo o čem psát, ale speciálně u snímku Barbar (2022) platí, že čím méně o něm víte, tím více si jej užijete. Celý film si napsal a zrežíroval Zach Cregger. Ačkoliv tento Američan začínal jako komik, nakonec skončil u filmu a nutno podotknout, že pár kousků už na svém kontě má. Viděl jsem od něj zatím tři filmy (včetně aktuální novinky) a slovo „průměr“ jeho tvorbu vystihuje více, než přesně. Cregger je dobrý režisér a rád si počkám na okamžik, až se mu do rukou konečně dostane špičkový scénář. Zatím svým potenciálem bohužel trestuhodně plýtvá na tuctových projektech postavených povětšinou na jalových příbězích. Údajně se mu celkem povedla komedie The Civil War on Drugs (2011), ale doposud jsem neměl to potěšení film zhlédnout. Cregger je mimo jiné i velkým fanouškem hororového žánru a svým čerstvým počinem mu do určité míry vzdává hold. Jeho úsilí však zůstalo ležet někde na půl cesty, abych tak řekl. O tom ale až za chvilku.

Zach Cregger započal práci na příběhu jako neškodné scenáristické cvičení, z něhož taky nemuselo vůbec nic konkrétního vzejít. Vymyslel si přirozeně inteligentní hrdinku, přidělil jí schopnost zdravého úsudku a záměrně ji začal vystavovat celé řadě nepříjemných situací. Vlivem nepřízně osudu ji například zavřel do cizího domu s cizím mužem a zkoušel si představit, jak bude reagovat. Jak bude v takové situaci postupovat. Podstata tohoto cvičení byla jednoduchá. Pokud při psaní dokáže nečekaně překvapit sám sebe, dokáže překvapit i diváky. Jelikož se mu zdálo, že se začíná pomalu motat v kruhu a děj je příliš předvídatelný, zakomponoval do něj několik zvratů, které předchozí scény v zásadě popírají a obracejí je naruby. Za pár týdnů měl hotovo a mohl začít obcházet nejrůznější finančníky a malé produkční společnosti, včetně těch zahraničních, aby na film získal, alespoň pětimilionový rozpočet. Po více než dvouletém martyriu měl konečně vše. Rozpočet, sponzory i plné herecké obsazení. Snímek Barbar vznikal v Bulharsku i na území USA, konkrétně v Detroitu. Přejdeme k samotnému ději.

Nemusíte mít obavy, zásadním spoilerům se budu vyhýbat obloukem. Mladá Tess Marshall (sympatická Georgina Campbell) si skrze aplikaci pronajme odlehlý dům v Detroitu, poblíž zchátralé čtvrti s nevalnou pověstí. Jak se ukáže, uvnitř je cizí nečekaný nájemník, který si prý dům rovněž pronajal přes aplikaci. Informace na jeho telefonu nelžou. Patrně došlo k nějaké chybě. Je to trapná situace a po krátkém rozhovoru se Tess rozhodne odejít a najít si hotel. Nájemník Keith (Bill Skarsgård) však naléhá, aby Tess zůstala s tím, že ji na noc věnuje svůj pokoj. Do města je to přeci jen daleko a po krátkém telefonátu je navíc jasné, že hotel má plno. Keith je zvláštní, trochu roztržitý, možná až podivínský. Přesto Tess nakonec souhlasí. Je to divná noc plná znepokojivých zvuků. Jakoby někdo nebo něco chodilo po domě. Druhý den se Tess po úspěšném pracovním pohovoru vrátí zpět do domu. Keith je pryč a Tess si pomalu začíná balit. Okolnosti ji však zavedou do prostorného suterénu pod domem a tam úplnou náhodou objeví tajné dveře a za nimi dlouhou temnou chodbu.

Říká se, že cesta je cíl a Zach Cregger dělá vše proto, aby ji učinil pořádně klikatou. Vlastně mu to vychází, alespoň zpočátku. Barbar sází všechny karty na děj, který se neustále vyvíjí. Skoro jako kdyby si režisér vypůjčil rozličné prvky z nejrůznějších děl, ty pak umístil do svého filmového vesmíru a následně zkoumal, co se bude dít. Úvodní třetina filmu je prostě dokonalá. Precizně předestřené téma zranitelné ženy a cizího muže v nás vyvolává značně znepokojivé pocity. Georgina Campbell hraje velmi přesvědčivě a její nejistota je téměř hmatatelná. Není se čemu divit. Bill Skarsgård, kterého proslavil remake snímku To (2017), je děsivý i bez bílého make-upu a rudého nosu. Jeho obsazení je jedním z důležitých součástek režisérovy hry. Proč tu je? Nenucená přítomnost Skarsgårda je skličující stejně jako dlouhé a potemnělé chodby v domě. I přes občasné zvláštní chování se Keith snaží, aby se hlavní hrdinka v nezáviděníhodné situaci cítila pokud možno dobře. Jde o úhybný manévr? Je tu snad Skarsgård proto, aby po ďábelském klaunovi ztvárnil ještě něco horšího? Tyto otázky vnášejí do děje pořádnou dávku adrenalinu a správnou odpověď se dozvíme v patrně nejlepší scéně filmu. 

Barbar na sebe vrství nejrůznější úrovně děsu, klade před nás záhady i hrůzná odhalení. Právě divácké očekávání a touha po odpovědích žene příběh kupředu. Cregger přesně ví, kdy přehodit výhybku, aby tím z maximálně vypjatého momentu nečekaně přeskočil do jiného prostředí nebo rovnou časového pásma. Díky tomu dopřeje publiku čas na oddech a může mu zároveň představit nový díl skládačky, který do děje s cvaknutím zapadne. Tímto způsobem se na scéně později objeví i arogantní AJ Gilbride s tváří herce Justina Longa. AJ je namyšlený floutek a hvězdička z jakéhosi seriálu, která čelí čerstvému obvinění ze sexuálního obtěžování na place. Vlídná vizáž Justina Longa skvěle kontrastuje s jeho nadutou postavou, skrze níž nám do Barbara pronikne jednak humor, ale i výstižný sociální komentář reflektující současné poměry ve filmovém průmyslu. Způsob, jakým se AJ do hlavní dějové linky zapojí, je navíc neotřelý a docela vtipný.

Až do této míry je vše v naprostém pořádku, nehledě na bonus v podobě vynalézavé kamery Zacha Kupersteina, která velmi citelně podporuje hutnou atmosféru snímku. Kuperstein má vskutku vytříbené prostorové vnímání. Nepřirozené kamerové úhly, nečekané nájezdy nebo styl, jakým dokáže z úzkých chodeb vydolovat nepříjemné klaustrofobické pocity, je zkrátka jedinečný. A to je právě ono. Barbar nepřináší nic vyloženě nového, ale režisérův těžko odhadnutelný styl vyprávění, umělecké podněty a kamera, dělají z filmu odvážnou kuriozitu. Proč mu tedy ve finále uděluji „jen“ sedm bodů z deseti?

To je tak. Mám pocit, jako by druhou polovinu scénáře napsal někdo docela jiný. Pozor! Teď nemám na mysli dějové twisty, zajímavé nápady a ústřední motiv, okolo něhož se vše točí. Vadí mi, že do filmu začnou prosakovat logické lapsy a postavy přestanou přemýšlet a jednat racionálně. K čemu je platné kvalitní obvodové zdivo, když vám do baráku prší děravou střechou? Režisér s naprostou grácií odpaluje klasická hororová klišé, ale pak nečekaně rezignuje. Představte si třeba postavu a před ní nějaké nebezpečné místo (sklep, jeskyně, stará budova). Ta postava je vyděšená a navíc ví, že to místo je krajně nebezpečné. Za sebou má volnou ústupovou cestu a v ruce dokonce drží plně nabitý telefon, se kterým může dle libosti komukoliv zavolat. Co udělá? Samozřejmě, že půjde nebezpečí prozkoumat. Tyhle laciné berličky sloužící k tomu, aby uměle posouvaly děj vpřed, se v druhé polovině Barbara až nepříjemně moc koncentrují, nehledě na tisíckrát použité klišé typu auta, co nestartuje, když je to potřeba, nebo zbraň, která jedné a té samé osobě opakovaně vyklouzne z rukou. Vrcholem stupidity je asi dvojice totálně, ale totálně, debilních policistů. Způsob, jakým se zachovají k jedné postavě vyžadující okamžitou pomoc, je natolik nepravděpodobný, že jsem si pokládal otázku, jestli tohle myslí režisér ještě vážně nebo dělá z diváků pitomce.

Počáteční vychytralá rafinovanost Barbara se postupně vytrácí, řešení určitých problémů zajišťují přímočaré (mnohdy hloupé) cesty a korunu tomu nasazuje závěrečných pět minut. Nejde o to, jak film skončí, ale samotné provedení, jehož užitím finále vyvrcholí, je jednoduše směšné. Je to škoda. Při sledování jsem se cítil jako archeolog, který s napětím otevírá tajemné zapečetěné svitky, ale radost z dobrodružství mi neustále kazil puch zatuchlé kobky a otravní parazité. Nebýt první poloviny filmu, výborného hereckého obsazení a nápadité vizuální složky, asi bych šel s hodnocením ještě níž. Barbar určitě stojí za povšimnutí a jeho kladné přijetí ve světových periodikách plně respektuji. I přes nepopiratelné problémy, které film má, přináší do vyčpělého hororového žánru proud potřebné živé vody.